Šintó musó rjú džó je především praktické cvičení. A na začátku se cvičí hlavně s džó a bokutó, tedy s holí a mečem. Takže co potřebujeme k tomu, abychom mohli cvičit s holí a mečem…
Džó je rovná hůl z tvrdého a pevného dřeva. Délka hole pro Šintó musó rjú je pevně stanovena a příliš se neliší od původního džó legendárního tvůrce školy Gonnosuke Musóa. Jeho hůl měla rozměr 4 šaku, 2 sun, 1 bu, to je po přepočtu do metrické soustavy 127, 56 cm. Džó pro naše cvičení má v současnosti standardizovanou délku 128 centimetrů. (V některých obchodech narazíte na hůl o centimetr kratší, což nevadí – při tréninku to nepoznáte.) Délka hole zůstává stejná pro každého bez ohledu na jeho výšku nebo jiné tělesné dispozice. Techniky, které cvičíme, přizpůsobujeme svým možnostem, ale dospělý člověk zpravidla zvládne s takto dlouhou holí cvičit správně. Nadto je třeba chápat džó v Šintó musó rjú jako zbraň, která opovídá na specifický pohyb a vlastnosti standardního meče, delší či kratší hůl by negativně ovlivnila cvičení kat. Šířka, nebo průměr džó se dnes pohybuje mezi 24 – 27 milimetry. Není žádoucí mít širší a tím i těžší hůl – opět s ohledem na správnou techniku.
Techniky Šintó musó rjú obvykle provádíme proti meči délky daitó, katana nebo odači (poslední termín odpovídá tradičním svitkům školy), který představuje dřevěný meč – bokutó či bokken standardního tvaru a délky (tj. přibližně 100 – 102 cm). Některé katy se cvičí s kratším mečem – kodači (opět termín ze svitků, přibližně 55 – 56 cm). Oba meče – kodači i odači – musí být opatřeny záštitou, které se říká cuba a je vyrobena buď z kůže nebo z pevného syntetického materiálu (různé druhy plastu). V případě plastové záštity je nezbytně nutné použít i cubadome, tedy gumovou podložku, která záštitu drží.
Obě zbraně, džó i meče, jsou nejčastěji vyrobeny z dubového dřeva. Pro Šintó musó rjú je ideální bílý japonský dub (širogaši), ale použít se dá i méně kvalitní dřevo z jiné oblasti – červený dub (akagaši) poslouží stejně dobře. Zbraně je třeba kontrolovat, vzhledem ke kontaktnímu cvičení existuje možnosti poškození zbraně a následně zranění partnera, ale i sebe sama. Zbraně by při cvičení neměly být nijak poškozené, ani neuměle opravované (lepení páskou je nevhodné!).
Cena kvalitního džó se v současnosti pohybuje mezi 800 – 1200 Kč, ale jistě se dá pořídit džó levněji (i dráž). Mimoto, v každém klubu se obvykle najde někdo, kdo má hole dvě (i víc) a rád je nováčkovi jednou či dvakrát půjčí. Bokutó není na prvních trénincích potřeba, to si můžete pořídit o něco později, jeho cena je podobná. Ačkoliv se tato částka může zdát poměrně vysoká (za rovný klacek), kvalitní džó a bokutó obvykle vydrží několik let, takže vlastně o tak velkou investici nejde.
Časem pořídíte kodači a další zbraně. V rámci připojených disciplín se později (nejdříve za dva roky) seznámíte s tandžó, krátkou holí (asi 90 cm), která ale nemusí být vyrobena z tak pevného materiálu, takže se jedná o zanedbatelnou investici. S dalšími zbraněmi cvičí jen ti nejzkušenější, po mnoha letech praxe. Tyto zbraně se většinou nevyrábí sériově, spíš je třeba najít někoho šikovného a ochotného.
Mimo dódžó (tělocvičnu) je vhodné přenášet zbraně v tašce nebo obalu (fukuro), nebo je v dódžó nechávat, pokud to je možné. Zbraně pro cvičení tradičních bojových umění jsou určeny právě pro toto cvičení, takže je nežádoucí používat je jinde a jinak. Není třeba na sebe upozorňovat okolí, dávat na odiv meč, hůl nebo dokonce provokovat… Jsou to zbraně a ty máme ke cvičení starých bojových umění. Těm se věnujeme výhradně uvnitř dódžó, často tam zůstávají a (přestože se to může zdát absurdní) dnes nejsou určené k válčení ani pouličnímu boji. Nadto je přenášení v pouzdře i pro zbraně o poznání ohleduplnější vzhledem k jejich přirozené choulostivosti. Vlhko, mráz nebo přímé slunce, špína a prach dřevěným (a ani těm kovovým) zbraním nesvědčí.
Správné chování ke zbraním v dódžó je součástí samotného cvičení. Pokud se o cvičení zajímáte, nebo už cvičíte, osvojte si také několik zásad, které jsou součástí pravidel chování (reigi sahó, reišiki).
Uvnitř dódžó musí být na zbraně nahlíženo vždy právě jako na zbraně, nikoliv jako na pouhý kus dřeva nebo hůl k podpírání třeba během výkladu. O to více si tu, v prostředí k tomu určeném, uvědomujeme, co je hůl a meč (nebo třeba jiné zbraně). Přestože je náš meč tupý a dřevěný, neztrácí v dódžó zbraň svou původní funkci. Právě tam totiž taková zbraň slouží k bojování, ať už je to boj s protivníkem, nebo bez něho, ať se jedná o cvičení kat, nebo základních technik. Vědomí „opravdovosti“ zbraně nás dovede k jejímu lepšímu pochopení, tedy k pochopení vlastností a rozsahu možností, ale i omezením takového nástroje.
Níže tedy několik rad a doporučení, jak se zbraněmi (ne)manipulovat…
Po příchodu do dódžó si na vhodném místě připravíme zbraně, které budeme používat a tam je správně uložíme. Trénink začíná obvykle nástupem a společným pozdravem s holí v ruce, ale ostatní zbraně by měly být po ruce. Pokládají se obvykle ostřím/ čepelí od hlavní stěny, směrem ven z místnosti.
Zbraně se na zem pokládají i jindy… Třeba když během tréninku používáme víc zbraní (střídavě krátký a dlouhý meč například), je třeba jednu z nich někdy odložit na zem. V případě naší školy platí, že je-li zbraň položena na zem, dbáme na to, aby (v případě meče) špička či čepel mířily od hlavní stěny (šómen, kamiza). Znovu si uvědomujeme, že jde o skutečnou zbraň a ta by neměla mířit k čestné stěně, stejně jako nemíří
na partnera, když s ním zrovna necvičíme. Nadto je to je skvělý způsob, jak si zapamatovat, kde zbraně leží, v jaké pozici a směru. Totiž zbraň, kterou jsme položili, budeme muset zvednout a je třeba vědět, kde zrovna je. Takové zvednutí se obvykle provádí čelem k protivníkovi, zachovává se mecuke (kontakt očí) a zanšin (pozornost). Abychom zbraň položili a poté zvedli, klekneme si vždy alespoň na jedno koleno a zbraň položíme naplocho na zem.
Zbraně nikdy neopíráme o zeď nebo sloup.
I když někdy v tradičním džódó hůl stavíme kolmo na zem – je to součást několika technik, nebo jedna z možných pozic při formálním nástupu a pozdravu (tate džó nebo ricu džó) – nikdy se o ni neopíráme. Neopíráme se ani o meč.
Zbraně a ani nic dalšího nikdy nenecháváme ležet u kamizy při úvodním nebo závěrečném pozdravu. Před koncem cvičení a na
jeho začátku – vždycky máme určené místo, kam věci ukládáme, kam patří (strana šimoseki, případně alespoň šimoza). Někdy se stává, že
máme zbraň během cvičení půjčenou, potom je třeba ji vrátit majiteli, nebo na místo, odkud jsme si ji půjčili.
Zbraně, které leží na zemi, se nepřekračují, vždy je obcházíme. V minulosti i dnes bylo budó spojováno s mečem a meč měl být duší válečníka. Za mečem (tímto symbolem) mnohdy stála konkrétní historie, často rodinná tradice, a proto byl meč respektován. Meč a hůl jsou jedno, říká se, proto můžeme obdobná pravidla aplikovat i na hůl. V dódžó respektujeme meč, hůl (i jiné zbraně), neopíráme se o ně a neotíráme, nepůjčujeme si je bez dovolení a ani je nepřekračujeme. Je to neuctivé, nepraktické a nebezpečné.
Je ale třeba dívat se, kde zbraně leží, kam jsme je položili – měli bychom brát ohledy na ostatní v dódžó.
Položíme-li zbraň doprostřed dódžó, přede dveře nebo kamkoliv, kudy musí ostatní procházet, hrozí, že si tohoto nevšimne a přejde přes, nebo že si všimne, ale nebude moci projít. Nebude vědět, čí je a za jakým účelem tam leží. Není důvod uvádět ostatní do rozpaků vlastní nepozorností.
Vše se dozvíte při cvičení a naučíte postupně.
Text: Patrik Orth, fotografie: Thomas Maier (5th European Koryu Bujutsu Convention, Hamburk 2017)