- 1945
- Šintó musó rjú cvičí od roku 1969; oku-iri (1972), šomokuroku (1985), gomokuroku (1994), menkjo kaiden (1998)
- žák Šimizu senseie, Nišioky senseie a dalších učitelů – Ičitaroa Kurody, Cunemoriho Kaminody, Donna F. Draegera
- vedle tradičního džódó a připojeným školám se věnuje džúdó, iaidó, šodó (kaligrafie)
- v roce 2008 obdržel císařský řád Kjokudžicu-šó
- založil Evropskou federaci džódó a evropskou Seirjúkai; žáky má i mimo Evropu v Austrálii, Jihovýchodní Asii a v Severní Americe
- vychoval další generaci učitelů
Pascal Krieger se narodil 9. dubna 1945 v La Tour-de-Peilz, které leží na břehu Ženevského jezera ve švýcarském kantonu Vaud. Jako chlapec strávil pět let v kněžském semináři u tzv. Bílých otců (Pères Blancs, neboli Missionnaires d’Afrique) a v roce 1960 se stal tiskařským učněm. V říjnu 1963 ho kamarád přivedl na hodinu džúdistického klubu v Montreux. Okamžitě se mu tam zalíbilo, těšilo ho cvičení a rozhodl se, že „to chce dělat“. Jeho prvním učitelem tu byl Félix Zbinden.
V roce 1966 se z pracovních důvodů přestěhoval do Ženevy, kde vstoupil do klubu bojových umění „Shung Dô Kwan“ (SDK). Tady ho zpočátku učil korejský učitel Hanhó Rhi (7. dan). V roce 1968 Pascal složil zkoušku na šodan v džúdó u senseie Micuhira Kondóa, který také působil v SDK.
Zanedlouho potom se za peníze, které vydělával celý rok, vydal Pascal lodí do Japonska. Do Jokohamy připlul v roce 1969 a odtud pokračoval vlakem do Tokia. S oblibou vypráví příběh, jak ve vlaku viděl spícího opilce, který se probral, zvedl noviny ze země a bez váhání a sebemenších problémů si je začal číst. To ho motivovalo, aby zvládl japonštinu. V Tokiu měl jen jedinou adresu – Kodókan džúdó. S kamarádem si pronajali pokoj poblíž, aby mohli trénovat od rána do večera a jak Pascal říká, často cvičili i v průběhu oběda, protože si ho nemohli dovolit. Tehdy potkal senseie Donna F. Draegera.
Donn F. Draeger sloužil od roku 1943 v námořní pěchotě Spojených států. Nejprve služba a potom také hluboký zájem o bojová umění ho přivedly do Japonska, Číny, Mongolska, Koreje, Malajsie a Indonésie. Byl autorem mnoha knih, odborníkem na bojová umění a jejich historii, praktikem a držitelem 5. danu džúdó, 7. danu kendó, iaidó i džódó (posmrtně menkjo), certifikátu kjóši menkjo v Katori šintó rjú. Dokázal si otevřít dveře k mnoha tradičním školám, s nimiž tak seznámil veřejnost. Byl to on, kdo nasměroval Pascala k dalším disciplínám. Vybídl ho, aby se nesoustředil pouze na džúdó.
Pascal se zdráhal, ale Draeger trval na svém, a tak Pascala přivedl k senseiovi Takadžimu Šimizovi, tehdejšímu vedoucímu představiteli Šintó musó rjú. Přibližně ve stejné době (1969) byl představen Ičitaróvi Kurodovi, který byl jednak Šimizovým nejstarším žákem a nadto mistrem kendó, iaidó a kaligrafie (šodó). Pascal, který nechtěl zklamat důvěru těchto učitelů, od té doby trénoval džúdó v Kodókanu, džódó v Renbukanu se senseiem Šimizem a dalšími seniory, iaidó a šodó v Ódži se senseiem Kurodou. Na živobytí si vydělával tím, že učil několik hodin denně francouzštinu a angličtinu.
V roce 1971 jeho otec vážně onemocněl, proto se Pascal vrátil do Švýcarska, právě včas, aby otce ještě před smrtí viděl. Zůstal v Ženevě osm měsíců, během nichž představil džódó a iaidó několika členům SDK. V září stejného roku ho Draeger sensei požádal, aby jel do Chicaga v USA, kde měl řídit produkci magazínu „Judo Illustrated“. Pascal se tehdy účastnil všech národních šampionátů v džúdó – fotoaparát v jedné a pero v druhé ruce, aby psal články, které nechával následně upravovat rodilým mluvčím. Poté vytvořil na primitivním IBM psacím stroji kompozici s použitím obrazového materiálu a na novém ABD dokonce vytiskl celý časopis. Ve stejné době cvičil džúdó v „Uptown Dojo“. Za tréninky džódó jezdil každý měsíc na jižní okraj státu Illinois do Peorie, kde cvičil Philem Relnickem, který v tomto městě pracoval. Iaidó cvičil Pascal sám na dvoře.
Na konci roku 1972 požádal Draeger sensei Pascala, aby jel do Hong Kongu produkovat nový časopis, tentokrát obecně o bojových uměních „Martial Arts International“. Jeho vydavatelem byl Quintin T. Chambers sensei, ale nejvíc materiálů patřilo Draegerovi. Pascal se chystal na delší pobyt v Hong Kongu, ale ropná krize a rostoucí ceny v roce 1972 tento projekt ukončily, a tak byla vytištěna pouze první tři čísla. Během pobytu v Hong Kongu trénoval Pascal nadále džúdó a džódó.
Pascal se tedy vrátil do Japonska a znovu začal studovat své čtyři disciplíny. Zároveň v průběhu dalších asi čtyř let úzce spolupracoval s Donnem Draegerem na ilustrování a vydávání několika jeho knih. Během tohoto druhého pobytu v Japonsku Pascal složil zkoušky na nidan a sandan v džúdó, jondan v džódó, v němž zároveň obdržel oku-iri, a sandan v iaidó a šodó. Pascal trénoval velmi často s nejvýznamnějšími žáky Šimizua senseie, kterými byli Kaminoda sensei, Hiroi sensei, Joneno sensei a Nišioka sensei.
Japonsko opustil v létě 1976. Cestoval přes Malajsii, kam následoval Draegera senseie na jeho výroční cestě přes zemi (Johor, Seremban, Ipoh a Penang). V srpnu 1976 se Pascal Krieger znovu usadil v Ženevě, našel si práci a připojil se k SDK. Tady vyučoval džúdó a vytvořil sekce džódó, iaidó a později šodó. V roce 1978 se seznámil s Malcolmem T. Shewanem, učitelem aikidó a iaidó s nímž se věnoval cvičení iai a kendžucu. Dnes Pascal vysvětluje, že jeho meč ovlivnil nebo spíš zdokonalil právě Tiki Shewan. Skupina džódó a iaidó fungovala tak dobře, že Pascal založil v roce 1979 Helvetskou asociaci džódó a Helvetskou asociaci iaidó. O několik let později vytvořil se svými žáky Evropskou federaci džódó (FEJ), která existuje a rozvíjí se doteď. Stal se také spolutvůrcem Evropské federace iaidó (FEI), v níž působil jako technický ředitel.
Od svého návratu z Japonska, kam se vydal ještě několikrát, Pascal udržoval úzké vztahy se všemi svými učiteli. Šimizu sensei, který ho pověřil šířením Šintó musó rjú v Evropě, zemřel v roce 1978. O rok později Draeger sensei zorganizoval v malajském Penangu 1. mezinárodní džódó „jamboree“ pod záštitou Mezinárodní federace džódó (IJF), kde vyučoval s Pascalovou pomocí. V roce 1980 Pascal zorganizoval evropskou cestu učitelů Katori šintó rjú a Šintó musó rjú (Risuke Otake, Nobutoši Otake, Cunemori Kaminoda, Donn F. Draeger a další). Bohužel krátce po uspořádání 2. džódó gaššuku v Malajsii v říjnu 1982 zemřel také Draeger sensei. Tradice konání letního gaššuku IJF v tříletých cyklech ale zůstala zachována až do současnosti.
Pascal nadále rozvíjel své znalosti budó. V roce 1982 v Ženevě složil zkoušku na 4. dan džúdó (Mikami sensei, Kondó sensei). V roce 1985 ho uvedl Cunemori Kaminoda do studia Iššin rjú kusarigama v Jocuja Kidótai, další z unikátních škol přidružených k Šintó musó rjú. Brzy potom získal od Kaminody senseie svitek šomokuroku s pečetí Šimizua senseie. Pokračoval také ve studiu šodó, když každý měsíc posílal domácí práce senseiovi Kurodovi a v roce 1996 složil zkoušku na 10. dan v této disciplíně. Ičitaró Kuroda zemřel v roce 2000, tak Pascal pokračoval pod vedením senseie Isódži Saitóa, ředitele japonské federace šodó „Tóka“. Pod jeho dohledem složil Pascal v roce 2003 zkoušku na stupeň džunšihan a konečně v prosinci 2005 obdržel nejvyšší stupeň šihan.
Mezinárodní federace džódó na další z letních gaššuku, která se konala na Havaji (1994), pozvala senseie Cunea Nišioku (ŠMR menkjo kaiden a džódó 8. dan hanši) jako technického poradce. Pascal Krieger se rozhodl změnit přístup ke cvičení a chtěl následovat senseie Nišioku. Získal si jeho důvěru, takže ho sensei přijal za svého žáka. Nejprve udělil Pascalovi gomokuroku v roce 1994 a o čtyři roky později konečně menkjo kaiden. Nišioka sensei navštěvoval pravidelně Evropu na Pascalovo pozvání, aby tu vedl řadu stáží a cvičení pro studenty, kteří jeho výuku přijali. Nejzkušenější z evropských džódistů byli (a jsou) zapsáni prostřednictvím tradičních svitků do Nišiokovy linie džódó Seirjúkai, která citlivě koexistuje spolu s FEJ.
Pascal Krieger se aktivně účastnil všech mezinárodních gaššuku IJF (v Malajsii v letech 1979, 1982, 1985, 1991, ve Švýcarsku v roce 1988, na Havaji 1994, v Sydney 1997, v Ohiu 2000, ve francouzském Vescu v roce 2003 a v brazilském Belo Horizonte 2006, v Macumotu v Japonsku 2009 a v Brocu 2012 ve Švýcarsku, 2015 opět v Penangu, 2018 v Brisbane v Austrálii). Od července 2000 je prezidentem IJF. Nadto vede semináře v Evropě – zimní kagamibiraki, letní školy FEJ, pravidelné stáže ve Švýcarsku, Itálii a příležitostně v dalších zemích Evropy i dalších kontinentů. V Evropě vychoval skoro dvě desítky učitelů (šomokuroku, gomokuroku a menkjo kaiden). Ačkoliv budó a ani šodó nebyly jeho profesí, cvičí a vyučuje v domovském SDK a donedávna měsíc co měsíc vedl tréninky v Montreux v dódžó svých nejstarších žáků (dódžó Musókai).
Vedle prací na knihách Donna F. Draegera, editování obou zmíněných časopisů byl mnoho let redaktorem magazínu SDK „Contact“. V roce 1989 napsal beznadějně vyprodanou dvojjazyčnou knihu „Jôdô, la voie du bâton“ představující japonské budžucu a budó, jeho principy a historii a techniky Šintó musó rjú a paralelních škol (fuzoku rjúha). V roce 2005 vydal další práci tentokrát o vztahu kaligrafie a budó „Ten Jin Chi – une approche calligraphique de Budô“. V témže roce, při příležitosti Pascalových šedesátých narozenin, vzniklo DVD s hodinovým životopisným dokumentem „Deux ou trois choses que je sais du Budô“ od Dejana Savice. V knize „Judo Gravité zéro“ od Michela Novovitche v roce 2003 jsou Pascalovy kaligrafie a také techniky ne-waza (boj na zemi) v jeho podání. V roce 2014 vyšla kniha Malcolma T. Shewana „Japanese Swordsmanship“ nejen o iaidó školy Musó šinden rjú, na níž se Pascal Krieger také podílel.
V červnu 2008 Pascal Krieger obdržel z rukou japonského generálního konzula v Ženevě jeho Excelence pana Makia Mijagawy vyznamenání udělené japonskou vládou a signované japonským císařem Akihitem „Řád vycházejícího slunce, paprsky zlata a stříbra“ (Kjokudžicu-šó).
Pascal Krieger v roce 2025 oslavil osmdesáté narozeniny. Přesto nepřestává být aktivním v budó, šodó i dalších podstatně civilnějších aktivitách. Je už pár let v důchodu, věnuje se rodině a vnoučatům, rád hraje na kytaru, směje se, vtipkuje a odpočívá s dýmkou v ruce u dobrého jídla i vína.
V České republice vyučoval Pascal několikrát v devadesátých letech. Představil tu Šintó musó rjú džó a ostatní disciplíny už v roce 1992 spolu s Laurentem Subiliou. Poté učil na několika seminářích mezi lety 1994–1998 v dódžó „Aikido Kenkyukai Praha“. Od vytvoření české skupiny při Evropské federaci džódó/ FEJ (od roku 2001) u nás vyučoval v roce 2004, na jaře 2007 spolu s Fredem Quantem a v létě 2007, kdy tu proběhla týdenní letní škola FEJ. V Praze učil v roce 2014 a znovu na letním gaššuku v roce 2024 (Kácov nedaleko Prahy).
Na přelomu let 2018 a 2019 prodělal několik lékařských zákroků a na několik měsíců si od aktivního budó odpočinul, nicméně už na jaře 2019 se vrátil a opět s námi cvičí, učí začátečníky a pomáhá pokročilým.
text: Patrik Orth (2014, aktualizováno v roce 2025), fotografie ze stáže Pascala Kriegera a Freda Quanta v Győru (2012)