Rozhovor s oběma učiteli po 10. semináři Šintó musó rjú, který se na jaře 2007 uskutečnil ve Zlíně. Fotografie je ilustrativní, pochází z letního gaššuku Evropské federace džódó v roce 2011 (Zinnowitz, Německo).
Co je podle vás nejdůležitější věcí v budó?
Pascal K. Nevyložit si špatně smysl dó.
Fred Q. Studovat společně, protože je nemožné studovat sám.
K čemu je dobré studovat tento druh budó? Myslím tím korjú nebo kobudó.
Pascal K. Moderní budó, šinbudó příliš často obsahuje prvky soutěží se sportovními pravidly a paritou či stejností. To je bojovým uměním na hony vzdálené. Byl bys velice špatným generálem, kdybys čekal, až si tvůj soupeř zajistí stejný počet vojáků, jakým disponuješ ty, doroste stejného věku a nabere stejné zkušenosti. Korjú je zajímavé, protože vzešlo z reality. Předaná realita, ale přesto realita. A celá ta neuvěřitelná práce studia technik, jak zabít nepřítele, jak tyto techniky změnit na techniky k ovládnutí vlastního ega a jak si vyvinout ducha pro dobro lidstva, je mnohem zajímavější než vyhrát zlatou medaili, a to nehovořím o těch 99 % kteří na zlato nedosáhnou a budou z toho frustrováni.
Fred Q. V korjú nebo kobudó nemůže být prostor pro vlastní interpretace technik, jak to často vidíme v moderních uměních. Tato volná interpretace nemůže být otestována ve skutečném boji. Kdo může říct, zda je to správně? V korjú nebo kobudó je sada technik daná v pevně stanovených katách. A tyto techniky byly otestovány ve skutečných soubojích na život a na smrt.
Rád bych se také zeptal – je něco, co chybí v kobudó? Například zápasení nebo džigeiko.
Pascal K. Můžeš provádět džigeiko – minimálně jednou. Teď vážně, tvoje otázka zní, jako by ti v tréninku korjú džigeiko chybělo. Mně chybělo také, asi jako každému. Šinbudó je zaměřené na džigeiko a protože to je značně nebezpečné, bylo vyvinuto tisíce pravidel jak přežít a nebýt zraněn. Tím se takový trénink dostává docela daleko od skutečnosti, ale dokáže rozvinout výborný smysl pro přizpůsobivost mysli a těla. To není na první pohled to, co korjú objevuje nejvíce. Korjú rozvíjí přesnost a dokonalost pohybu, protože umožňuje nekonečné opakování naprosto stejné situace stále dokola. Takže co se mě týče, oba i když na první pohled naprosto rozdílné přístupy se nakonec prolnou. Ten, kdo cvičí volným stylem, bude některé situace později opakovat stále přesněji a pomalu se dostane do předpřipravených forem, kterými lépe ovládne své umění. Student korjú pomalu pochopí principy všech předpřipravených forem, které opakoval rok po roce a postupně se osvobodí od kat.
Fred Q. Nemyslím si, že by zápasení chybělo, ale zřejmě je dobré získat něco zkušeností v moderních bojových uměních, I před studiem kobudó. Po mnoha letech tréninku předpřipravených forem kat si dokážete vyvinout dovednosti pro adaptaci na různé situace. To může být občas „zřetelné“ při keiko nebo na ukázkách. Někdo dokáže na situaci reagovat dobrým způsobem, odlišným od katy, kterou cvičí v tu chvíli, ale se vztahem k technice nebo akci z jiné katy.
Co si myslíte o různých formách jedné disciplíny? Myslím různé rjúha, nebo třeba rozdílech mezi moderním seitei džódó a korjú verzí.
Pascal K. Pro mě je dobré každé budó, každá ha, každá skupina, každé umění, pokud cizeluje studium sama sebe v respektu k ostatním. Nemůžu vystát lidi, kteří tvrdí, že jejich styl je lepší než styl, který necvičí. Máme právo, aby se nám nelíbil nějaký styl z různých důvodů. Ale nemáme právo říkat, že je to špatné.
Jestliže skutečně věříme, že náš způsob provádění džó je nejlepší a tím pádem je to styl, který by měl cvičit každý, pak by měl být každý, kdo jej cvičí, dobrým, silným, respektovaným, čestným a pravdomluvným člověkem. Je to tak?
Fred Q. Myslím že volba určité „formy nebo disciplíny“ pro mnoho lidí byla dána prvním kontaktem s tou konkrétní „disciplínou“. Zvláště pro cvičence, kteří již provozovali nějakou jinou formu budó. Co často vidíme, jsou lidé přitahovaní ke korjú po letech tréninku moderní verze, protože se chtějí dostat k hlubším detailům toho, co tak dlouho provozovali. Mně osobně to nevadí. Ve skutečnosti si rozšíříte vlastní obzor a tím se udržíte na správné cestě.
Chtěli byste něco vzkázat českým džódistům po tomto gaššuku? Dělají třeba něco špatně při svých technikách?
Pascal K. Nepijte Becherovku mezi dvěma tréninky!
Velice rád jsem je všechny poznal. Pro mě je hoden úcty každý, kdo se přijde do dódžó o víkendu potit tak, jako jsme to dělali my, místo aby si šel užít ven toho nádherného jara. Jestli dělají něco špatně? Samozřejmě – stejně jako já.
Co je správně? Co je špatně? Nemyslím že můžeme mluvit o „správně“ nebo „špatně“. To mi zní příliš posvátně. Některé pohyby je lepší provést tímto způsobem, v tomto okamžiku, v této situaci. V jiné situaci zřejmě tyto pohyby nebudou to nejlepší. V budó se učíme, jak používat naše tělo. Někdy ho nepoužíváme správně. Pak se přidává ještě mysl, celou dobu. To není špatně, jen vás to zpomaluje. Přirozený pohyb ve vás obvykle vybudí příjemný pocit, fyzický i mentální. A když uděláte něco špatně, je to výborný srovnávací bod, kdy můžete sami sebe opravit. Objevili jste tu cestu, která vede „špatným směrem“. Tato vědomost je velmi důležitá. Poznat to špatné je stejně důležité jako rozeznat to správné. Pak víte, proč děláte toto a ne tohle…
Fred Q. Po tomto 10. semináři, po pěti letech, kdy jsem byl zván do České republiky, kde je vedoucím Patrik Orth, je dobré vidět, že počet účastníků roste a v mnohých z vás stále přetrvává hluboký zájem o Šintó musó rjú džó. Nemohu říct, že chybují v technikách. Ve skutečnosti je naším záměrem vést vás správnou cestou. Je to jako dospívání člověka: pády, zvednutí se a další vykročení kupředu. Všichni si tím musíme projít. Je to přirozené. Není jiné volby.
Pascal K. Vskutku se těším, až uvidím většinu z těch, které jsem viděl tento víkend, třeba při příležitosti našeho letního gaššuku v Kácově letos v srpnu.
Text a překlad: Patrik Orth, Michal Kolísek