Džódó (někdy také džódžucu), přesněji Šintó musó rjú, je považována za nejstarší japonskou školu použití hole džó neboli cue v boji. Vznikla na začátku 17. století a až do konce feudální éry byla výhradním uměním klanu Kuroda z Fukuoky.
Podle legendy školu vytvořil Musó Gonnosuke Kacujoši (Hirano Gonbei), japonský válečník, který dvakrát vyzval svého současníka, slavného Mijamota Musašiho. Legenda říká, že když byl Musó napoprvé poražen, odešel do chrámu Kamado na úpatí hory Hóman v provincii Čikuzen (dnes prefektura Fukuoka). Zde 37 dní meditoval v chudobě a odříkání. Poslední noci se mu zjevil chlapec, který řekl: „maruki wo motte suigecu wo šire“ („drže hůl, poznej suigecu“).
Na základě tohoto tajemného poselství, vytvořil Musó novou zbraň, jednoduchou rovnou hůl, dlouhou 4 šaku, 2 sun a 1 bu (přibližně 128 centimetrů), podstatně kratší než byly v té době v boji používané hole a jen o málo delší než byl obvyklý meč. Nová zbraň, kratší a tenčí hůl, byla praktičtější než dlouhé rokušaku bó, umožňovala rychlejší změnu pozic, při střídavém používání obou konců a měla mnoho dalších výhod. Musó prý dokázal v odvetném souboji překonat Musašiho techniku, aniž by věhlasného šermíře vážně zranil, a tak prokázal kvality nové zbraně i své. Ve Fukuoce zůstal a dále působil jako učitel klanu Kuroda, kde bylo Šintó musó rjú zachováno jako výhradní umění (otome waza) klanu až do roku 1872, kdy bylo povoleno vyučovat mimo jeho území. Teprve potom se tato stará škola (korjú budžucu) šířila v Japonsku a až ve 20. století také mimo něj.
K osnovám Šintó musó rjú džó bylo postupně připojeno několik dalších disciplin a škol. Tyto školy (fuzoku budó nebo rjúha, případně heiden budžucu) jsou Učida rjú tandžódžucu (umění krátké hole), Šintó rjú kendžucu (techniky šermu), Iššin rjú kusarigamadžucu (srp s řetězem), Ikkaku rjú džutedžucu (železný obušek a jiné zbraně) a Ittacu rjú hodžódžucu (umění poutání provazem).
jak už bylo řečeno, džó (v Šintó musó rjú) je 128 centimetrů dlouhá rovná hůl, s průměrem přibližně 2,5 cm. Hůl nemá přední nebo zadní konec, ostří ani čepel, používá se celá plocha zbraně, oba konce se dají držet současně, což umožňuje dostatečnou flexibilitu. Hůl džó je o málo delší než běžný meč…
Ve starých textech školy (denšó) se píše, že hůl „bouchá, seká jako meč, bodá jako kopí a smetá jako naginata“. V současnosti se vedle 12 základních technik cvičí 64 kat ve dvojici, které jsou rozděleny do sedmi specifických sérií. Dodržuje se předepsané pořadí cvičení (džundžó, katadžun) a metoda výuky. Katy v tradičním džódó se procvičují ve dvojici a postupně s důrazem na zvládnutí obou stran. Pohyb je daný pro šidačiho (provádí techniku) i učidačiho (přijímá techniku). V tradičním džódó neexistuje volný zápas, nebo sparring, nepoužívají se ochranné pomůcky, ale právě původní a bezpečný způsob cvičení, tj. katageiko.
Zlínské Tenšin dódžó a českou skupinu při Evropské federaci džódó vede Patrik Orth, Šintó musó rjú menkjo kaiden, který je žákem senseiů Pascala Kriegera a Freda Quanta (oba menkjo kaiden). Na výuce se podílí také Renata Vacatová (Šintó musó rjú šomokuroku).